Novoluní v Panně jako Plavecký závod

Musíme opravdu plavat rychleji než ostatní?

Novoluní v Panně nám otevírá nový cyklus a jeho symbol přináší obraz plaveckého závodu.

Je to zajímavý obraz.

Několik lidí stojí na startu. Všichni mají před sebou stejný bazén, stejnou vodu a zdánlivě také stejný cíl: dostat se co nejrychleji na druhou stranu. Pak zazní startovní signál. A každý začne plavat.

Jeden rychleji. Druhý pomaleji. Někdo má skvělou techniku. Někdo se teprve učí správně dýchat.
Někdo touží vyhrát. A někdo možná v polovině zjistí, že už ani neví, proč do závodu nastoupil.

A není to trochu obraz našeho současného života? Také kolem sebe neustále vidíme lidi, kteří někam směřují.

Někdo je úspěšnější. Někdo vydělává víc. Někdo vypadá lépe. Někdo toho víc stihne. Někdo má vztah, rodinu, dům, kariéru, cestuje, sportuje – a ještě stíhá na sociální sítě napsat, jak nádherné bylo jeho pomalé nedělní ráno.

A my se na chvíli podíváme vedle sebe… a začneme plavat rychleji. Ne proto, že bychom sami chtěli. Ale protože máme pocit, že zaostáváme. Právě tady může být hlubší poselství tohoto novoluní:

Ne každý, kdo plave vedle tebe, plave tvůj závod.

A možná také. Ne každý závod, do kterého ses přihlásila, musíš doplavat.

Některé cíle jsme si totiž vůbec nevybrali. Převzali jsme je.

Od rodiny. Od společnosti. Od prostředí, ve kterém žijeme. Od představ o tom, co znamená být úspěšný, krásný, dobrý nebo „mít život v pořádku“.

A právě novoluní v Panně může být příležitostí podívat se na svůj každodenní život a zeptat se:

Za čím vlastně plavu já?

Je tu ale ještě jedna důležitá část symbolu.

Voda.

Voda není pevná zem.

Nemůžeme se o ni opřít stejným způsobem. Musíme se v ní naučit pohybovat, vnímat ji, pracovat s ní, a především dýchat.

A voda je zároveň nádherným symbolem našeho emocionálního a psychického světa. Možná tedy není nejdůležitější otázkou, kdo doplave první. Možná je důležitější:

Jak se ve své vodě cítím?

Bojuji s ní? Topím se v ní? Snažím se ji ovládnout? Nebo jsem se naučila pohybovat tak, abych se zbytečně nevyčerpávala?

To je otázka velmi odpovídající znamení Panny, protože Panna nám nepřipomíná jen výkon a práci. Připomíná techniku každodenního života.

Plavec, který chce doplavat daleko, nemůže jen zuřivě máchat rukama. Potřebuje rytmus. Nádech. Výdech. Záběr. Uvolnění. Záběr. Uvolnění. A možná právě toto potřebujeme i my. Ne více síly.

Lepší rytmus.

Ne další tlak na sebe. Lepší zacházení se svou energií.

Ne rychlejší život. Život, který dokážeme dlouhodobě žít.

A přesto soutěž z tohoto symbolu úplně odmítat nemusíme. I soutěž, jako hra, může být zdravá. Druhý člověk nám někdy ukáže, co všechno je možné. Může nás inspirovat. Motivovat. Probudit v nás chuť zkusit něco, na co jsme si netroufali. 

Problém nezačíná ve chvíli, kdy někdo vedle nás plave rychleji. Problém začíná tehdy, když jeho rychlost použijeme jako důkaz vlastní nedostatečnosti. Můžeme se druhými inspirovat, aniž bychom se s nimi poměřovali. Můžeme obdivovat něčí cestu, aniž bychom ji museli kopírovat. Můžeme chtít růst, aniž bychom museli někoho porazit.

A možná právě to je jedna z forem zralosti, kterou září přináší: Přestat soutěžit o to, kdo má hodnotnější život.

Novoluní je okamžikem nového začátku. A u tohoto novoluní si proto možná není nutné pokládat otázku:

„Čeho chci dosáhnout?“

Ale: „Jakým způsobem chci plavat další část svého života?“

Chci se dál honit? Chci stále kontrolovat, kdo je přede mnou a kdo za mnou? Nebo se chci konečně naučit vnímat vlastní tělo, dech a rytmus? Protože život možná není závod, ve kterém na konci někdo rozdává medaile. A naše tělo není soupeř, který musí být poražen. Je to právě ono, které nás celou tou vodou nese.

Proto můžeme poselství tohoto symbolu shrnout velmi jednoduše: Plav. Snaž se. Rozvíjej se. Klidně si dávej cíle. Ale neztrácej energii neustálým sledováním vedlejší dráhy.

Protože možná nepotřebuješ porazit člověka, který plave vedle tebe. Možná potřebuješ objevit způsob, jak doplavat svůj vlastní život a cestou neztratit dech.

Zamysli se:

V jakém závodě právě soutěžím – a je vůbec můj?

Co dělám proto, že to opravdu chci, a co jen proto, abych nezůstal/a pozadu?

Jak zacházím se svou energií a svým tělem?

Potřebuji právě teď přidat – nebo se spíš naučit lépe dýchat?

Co by se změnilo, kdybych se přestal/a dívat do vedlejší dráhy?

Afirmace

„Důvěřuji svému tempu. Nemusím nikoho porazit ani dohánět. Učím se vnímat svůj dech, svou sílu a svůj směr a svou cestou proplouvám v souladu se sebou.“

Odkaz:

Nedívej se, kdo plave rychleji. Nejdřív zjisti, zda plaveš směrem, kterým chceš opravdu jít.

Pohádka o závodu, ve kterém nebylo nutné vyhrát aneb O člověku, který konečně přestal plavat v cizí dráze

Bylo nebylo, za sedmero aktualizacemi, třemi hesly, která si nikdo nepamatoval, a jednou aplikací, která věděla o člověku víc než on sám, existovalo království jménem „Výkonie“.

Bylo to velmi moderní království. Lidé už tam dávno nejezdili na koních. Jezdili elektromobily, na zápěstí nosili chytré hodinky a každé ráno se dozvěděli, kolik hodin spali, jak kvalitně dýchali a zda jsou dnes dostatečně připraveni na život.

Někdy se člověk probudil docela spokojený. Pak se podíval na hodinky a zjistil, že jeho spánek měl skóre 58. A okamžitě se cítil unavený. Ve Výkonii totiž platilo jednoduché pravidlo:

Co se nedá změřit, jako by skoro neexistovalo.

Měřily se kroky. Kalorie. Výkon. Peníze. Počet přátel. Počet sledujících. Produktivita. Dokonce i odpočinek.

Správný obyvatel Výkonie totiž neodpočíval jen tak. Měl efektivní regeneraci. A jednou za rok se konala největší společenská událost:

Velký královský plavecký závod.

Účastnil se téměř každý. Někteří proto, že milovali plavání. Někteří proto, že chtěli vyhrát. Někteří proto, že jejich rodiče plavali. A velká část obyvatel vlastně vůbec nevěděla proč. Prostě se plavalo. A když se plave, tak přece plavete také.

V tom království žil člověk jménem Teodor. Teo nebyl líný. Naopak. Snažil se celý život. Ve škole se snažil mít dobré známky. V práci se snažil být úspěšný. Ve vztazích se snažil být oblíbený. Na dovolené se snažil odpočívat. A poslední dobou se dokonce snažil méně se snažit. Což ho vyčerpávalo úplně nejvíc.

Teodor měl také jeden zvláštní zvyk. Neustále se díval kolem sebe. Když si soused koupil nové auto, Teo začal přemýšlet, jestli nepotřebuje nové auto. Když kamarád začal běhat, Teo si koupil běžecké boty.

Když kolegyně začala meditovat, stáhl si tři meditační aplikace. A když jeho známý na sociální síti oznámil, že vstává každé ráno v pět, Teodor si nastavil budík na 4:55.

Po třech dnech zjistil, že v 4:55 necítí duchovní probuzení. Cítil nenávist. Ale nevzdal se. Úspěšní lidé přece vstávají brzy.

A tak když přišla pozvánka na Velký plavecký závod, Teo se samozřejmě přihlásil. I když plavání nijak zvlášť nemiloval.

„Proč tam jdeš?“ zeptala se jeho babička.

Teo se zamyslel. „Protože tam budou všichni.“

Babička přikývla. „To je už hodně starý důvod dělat velmi hloupé věci.“

V den závodu bylo koupaliště plné. Na tribunách seděli diváci. Hrála hudba. Nad bazénem visel obrovský nápis:

STAŇ SE NEJLEPŠÍ VERZÍ SEBE SAMA!

Pod ním byl menším písmem reklamní slogan:

A pokud možno lepší verzí než váš soused.

Závodníci stáli na startovních blocích. V první dráze byl muž, který trénoval deset let. Ve druhé profesionální plavkyně. Ve třetí mladík, který měl vlastní sportovní kanál. Ve čtvrté Teodor. A v páté paní, která se přihlásila omylem, protože si myslela, že jde o kurz aquaerobiku.

Zazněl výstřel. Všichni skočili do vody. Teo začal plavat. Nejdřív docela dobře. Jenže po několika metrech se podíval doprava. Mladík ve třetí dráze byl před ním. Teo zrychlil. Pak se podíval doleva. Profesionální plavkyně byla ještě dál. Zrychlil ještě víc. Po chvíli už skoro nedýchal. Ale stále kontroloval ostatní.

Kdo je přede mnou? Kdo je za mnou? Kolik mi zbývá? Jak vypadám? Fotí mě někdo?

A právě když se potřetí otočil, aby zjistil, kde jsou soupeři, pořádně se nalokal vody. Začal kašlat. Rozhodil ruce.

A v tu chvíli uslyšel hlas: „Mladý muži, vy se chcete utopit, nebo vyhrát?“

Vedle bazénu seděla stará plavčice. Byla tam prý odjakživa. Říkalo se jí Paní od vody. Teo vykašlal půl bazénu.

„Vyhrát!“

„Tak proč pořád plavete hlavou otočenou k ostatním?“

Teo se zarazil. „Musím přece vědět, jak si vedu.“

„A víte, jak dýcháte?“

„Ne.“

„Víte, jak se cítí vaše tělo?“

„Ne.“

„Víte, proč chcete vyhrát?“

Teo mlčel. „Tak vidíte,“ řekla stařena. „Víte všechno o ostatních drahách a skoro nic o té své.“

Teo se chytil okraje bazénu. Závod pokračoval. Lidé kolem něj plavali. Někteří rychle. Někteří pomalu. Někteří krásně. Někteří vypadali, jako by se prali s obrovskou chobotnicí.

„Co mám dělat?“ zeptal se.

Stařena pokrčila rameny. „Plavat.“

„Ale závod už prohraju.“

„A?“

Teo chvíli čekal, protože předpokládal, že přijde nějaká hluboká duchovní věta. Nepřišla.

„A?“ zopakovala stařena.

Teodorovi došlo, že na tuto otázku nemá odpověď. A tak se znovu odrazil. Tentokrát se nedíval doprava. Ani doleva. Vnímal vodu. Ruce. Nohy. Nádech. Výdech. Záběr. Chvíli, kdy se nechal jen nést vodou. Znovu nádech. A najednou objevil něco zvláštního.

Plavání.

Celou dobu závodil, ale vlastně vůbec neplaval. Teprve teď začal. A voda mu připadala jiná. Před chvílí byla soupeřem. Teď ho nesla. A tehdy pochopil něco, co mu žádná motivační aplikace nikdy neřekla:

Nemusím bojovat s vodou, abych se v ní mohl pohybovat.

Některé věci se nedají přemoci. Musíme se s nimi naučit spolupracovat. A možná je to podobné i s našimi emocemi – se strachem. S nejistotou. S životem. Když proti nim neustále bojujeme, spotřebujeme obrovské množství energie jen na to, abychom zůstali nad hladinou. Teo plaval dál. Pomaleji. Ale lépe. A pak si všiml něčeho dalšího. Voda byla společná. Plavali v ní všichni. Stejně jako všichni žijeme v určité době, kultuře a společnosti.

A jakoby voda kolem nesla šepot: Měl bys být úspěšnější. Měla bys vypadat mladší. Měl bys toho stihnout víc. Měla bys mít lepší vztah. Měl bys být šťastný. A hlavně nezapomeň své štěstí vyfotit.

Někdy už ani nepoznáme, která myšlenka je naše a kterou jsme jen dlouho poslouchali kolem sebe. A tak si Teodor položil otázku:

Kdyby nikdo neviděl, jak plavu, plaval bych stejně?

To ho zaujalo. A hned potom přišla ještě těžší:

Kdybych se nemohl s nikým porovnat, podle čeho bych poznal, že se mi daří?

Na tu odpověď hledal mnohem déle.

Když doplaval do cíle, vítězové už stáli na stupních. Dostávali medaile. Teo žádnou nedostal. Skončil někde uprostřed. Paní z aquaerobiku doplavala poslední, ale byla nadšená.

„To bylo výborné!“ volala. „Příští rok se přihlásím zase!“ A možná právě ona pochopila závod ze všech nejlépe.

Teo vyšel z bazénu.

„Tak co?“ zeptala se Paní od vody.

„Nevyhrál jsem.“

„To vidím.“

„Ale zjistil jsem, že umím plavat.“

Stařena se usmála. „To je někdy užitečnější.“

„A co ti, kteří vyhráli?“

„Ti si svou medaili zaslouží,“ odpověděla. „Trénovali, snažili se a byli dnes nejlepší. Není nic špatného na tom chtít být dobrý.“

Pak se na něj podívala přísněji. „Chyba není chtít vyhrát.“

„Tak v čem je chyba?“

„Když potřebujete, aby někdo druhý prohrál, abyste mohl cítit vlastní hodnotu.“

Teo ztichl. A stařena dodala: „A ještě horší je strávit celý život v závodě, do kterého jste se nikdy nechtěl přihlásit.“

Od té doby se Výkonie příliš nezměnila. Lidé dál měřili kroky. Dál soutěžili. Dál se porovnávali. A chytré hodinky dál oznamovaly lidem, že jsou ve stresu, což je většinou ještě více vystresovalo. Změnil se ale Teo. Nepřestal mít cíle. Nepřestal se snažit. Dokonce dál závodil. Ale před každým důležitým závodem si položil tři otázky:

Je tenhle závod opravdu můj?

Chci v něm skutečně plavat?

A dokážu při tom ještě dýchat?

Když odpověď zněla ano, plaval naplno. Když ne, někdy z bazénu prostě vystoupil. A zjistil, že svět se nezbořil. Dokonce objevil něco neuvěřitelného: Vedle bazénu také existoval život.

A tak pokud máš někdy pocit, že ostatní plavou rychleji než TY, nezoufej.

Možná trénují déle.

Možná mají jiný cíl.

Možná opravdu plavou lépe, a pak se od nich můžeme něco naučit. Ale než začneš zběsile přidávat, podívej se nejdřív před sebe. Možná totiž vůbec nepotřebuješ plavat rychleji. Možná potřebuješ lépe dýchat. Možná potřebuješ změnit techniku. Možná si potřebuješ na chvíli odpočinout u kraje. A možná zjistíš že jsi celé roky plaval/a v závodě, který vůbec nebyl tvůj, protože skutečná zralost není přestat se snažit. Není to sedět na břehu a tvrdit, že výsledky nejsou důležité. Je to něco jiného:

Vědět, kdy má smysl zabrat. Vědět, proč závodím. Umět ocenit člověka, který je lepší než já.
A přitom nezaměnit jeho vítězství za svou prohru.

A především nezapomenout, že voda není jen místo, kde se měří čas. Je to také místo, ve kterém se máme naučit pohybovat. Stejně jako život.

Pro tebe – zamysli se:

V jakém závodě právě plavu – a vybral/a jsem si ho opravdu já?

A pokud ano:

Plavu ještě svým rytmem, nebo už jen kontroluji, kdo je přede mnou?

A pokud ne?

Možná je čas doplavat ke kraji, chvíli se nadechnout a vybrat si opravdu svou vlastní dráhu. Protože na konci života se nás možná nikdo nebude ptát, kolik lidí jsme porazili. Mnohem zajímavější otázka bude: „Byl to vůbec můj závod – a dokázal/a jsem při něm opravdu žít?“