SOBOTA 30. DUBNA 2022 – ve 22,27 hodin

 

 

Vnitřní utváří vnější,

naše cesta není kratší ani delší,

jsme přesně tam, kde být máme,

konáme, činíme a rozhodujeme

o sobě, svém žití na této Zemi,

jsme to my,

kdo vytváří cestu k dalšímu cíli.

Každý z nás je součástí toho všeho, co se děje,

nejsme v rukou a pod vlivem nějakého čaroděje.

jsme tvořitelé svých osudů a svého bytí,

je jen na nás, kam současnost míří,

vleče se nebo rychle letí.

jsme budoucností našich dětí,

i minulostí svých předků,

ale hlavně jsme tady a teď,

přítomností,

kde si prožíváme svůj život a tvoříme Svět.

 

Jsme v čase krásného začátku, kdy se nám zcela samy otevírají mnohé dveře, které jsme doposud ani neviděli, jelikož jsme byli většinou zaměřeni na různá zavřená vrata, dvířka i okna. Samozřejmě je možné, že stále ještě mnoho lidí bude civět a dokonce i bušit na ta vrata zavřená, ale je již mnoho lidí, kteří vidí, že to je zcela zbytečná námaha, a tak se jen dívají a vidí ty, kteří tuto námahu ještě stále vydávají. S tím přichází probuzení a uvědomění, že je zbytečné snažit se dělat věci stále stejným způsobem, který nikam nevede, nebo ano – k zavřeným, zatlučeným a dokonce snad i zmizelým „domnělým“ dveřím.

Námaha je zbytečná.

Je tu chvíle nového probuzení, kdy se můžeme s radostí protáhnout, ještě chvíli poležet ve své příjemně teplé posteli a jen tak se dívat, porozhlédnout se po místnosti, kterou si myslíme, že tak dobře známe a najednou v té chvíli, kdy máme konečně čas a nikam nespěcháme, zahlédneme něco, co jsme doposud přehlíželi. To něco najednou upoutá naši pozornost, a když si uvědomíme, že to tam leží řádky měsíců, možná let a že to bylo doposud přehlíženo, máme z toho asi tak trochu divný pocit, ale na druhou stranu se zaradujeme, že vidíme, co jsme dříve neviděli. A není to jen o té jedné konkrétní věci, najednou vidíme opravdu svět kolem sebe tak, jak jsme ho doposud nevnímali, a přitom tady byl stále.

On tady byl, a kde jsme byli my?

Toulali jsme se v minulosti a také v budoucnosti, v obavách o to či ono a také strachu, že něco nebude, nebo naopak bude. Teď se něco změnilo. Jsme tady, v přítomnosti a je to, co je. Dokonce si dovolíme v klidu se ještě povalovat v posteli a vidět.

Probouzíme se a je to krásné, odpočíváme a radujeme se z drobností a maličkostí této chvíle. A že nám toho tato chvíle nabízí mnoho. Teď už to vidíme. A prožíváme, užíváme si to všechno a objevujeme mnohá bohatství, která jsme doposud zcela přehlíželi.

Byli jsme zaneprázdněni vším tím, co jsme si „mysleli“, že je potřeba, nutné a důležité. Teď to zmizelo, je tu chvíle probuzení, rozkoukání se a vidění. Vidíme zcela nově, možná ostřeji a také si uvědomujeme, že ztrácíme paměť, a to, co jsme si táhli v jakémsi příručním batohu stále s sebou, zmizelo. Jsme bez zátěže, jen jsme a můžeme cokoliv.

Dýcháme. Uvědomujeme si své tělo, své pocity, pozorujeme myšlenky a vybíráme si jen takové, které chceme, ostatní necháme zmizet v panoptiku minulosti a těšíme se z toho, co si právě teď vytváříme tím, že si jen tak hrajeme.

Všechno je krásná hra, kterou si tady právě teď užíváme. Mnohé se mění. Pravidla hry, která ještě před chvíli byla pro nás důležitá, jsou pryč. Je tu svoboda, volnost a možnosti. Jsem tu já, ty a my a všichni jsme velmi schopní, talentovaní a šikovní. A navíc probuzení.

Jsme plni síly a energie a jako děti s radostí vyskočíme z postele, venku krásně svítí slunce a je báječné si jít hrát a dělat to, co už jsme si jako děti přály. Užívat si života dítěte v dospělém těle, zodpovědně. Ano, zodpovědně, protože každý z nás je plně zodpovědný za svou radost, štěstí, spokojenost, zdraví, za tu krásnou hru, kterou si tady užívá. Ostatní pozorujeme při jejich hře, a pokud nás něčí hra inspiruje, přidáme se nebo si ji vytvoříme pro sebe a pro někoho, kdo si s námi rád, dobrovolně a zcela svobodně hraje.

Tato hra je svobodná a naše rozhodnutí pro to, co si vybíráme je dobrovolné.

Užívejme si svůj vlastní, zcela odlišný nový začátek, tolik příležitostí je tady s námi.

Těším se zase někdy příště….