Citát  z knihy Dana Millmana „Zákony ducha“

Používám nejen mozek, který mám,

ale všechny, jež si mohu vypůjčit.

 Woodrow Wilson

Příběh z knihy Dana Millmana „Zákony ducha“

Zákony Ducha náleží každému z nás. Jsou k nalezení v našich srdcích a spočívají v srdci každého náboženství, kultury a morálního systému. Jedna z metod, kterou jsem používal, abych k těmto univerzálním zákonům mohl dospět, byla vymezena otázkou:

„Kdybych se v horách setkal se svým vyšším já a ono by na sebe vzalo podobu moudré bytosti, čemu by mě tato bytost naučila?“

Tato otázka otevírá zřídlo moudrosti, kterou v sobě nosíme my všichni.

Budeme tak spolu sedět,  hora a já,

dokud ta hora horou zůstane.

Li Po

Hory se svými vrcholy a údolíčky táhnoucími se do dálky byly odrazem mého vlastního niterného života. Tou dobou jsem se cítil ztracený v údolí plném stínů pochybnosti. Můj život zaplul do vyjetých kolejí běžné rutiny. Takže onoho konkrétního rána jsem si vzal s sebou do kopců nevyslovenou touhu po vzrušení, po hlubokém pochopení, po změně. Už zanedlouho jsem měl objevit, jak pravdivé je úsloví „Dávej si pozor na to, o co žádáš – mohl bys to i dostat.“

Zákony ducha poukazují na vnitřní řád a inteligenci světa. Překračují rámec pojmů, zvyků a víry. Vytvářejí základnu celé lidské morálky. Jsou neměnné jako pohyby planet a neuplatňují se toliko v rozsahu mechaniky přírody, ale v každičkém aspektu existence. Mohou tě provést mezi mělčinami a útesy tvého života způsobem, jakým hvězdy a kompas vedly do přístavu námořníky z dávných dob.

Určité zákony mají v lidském životě zvláštní význam ve vztahu k praktickým záležitostem. Těmito velikými pravdami se zaobírají náboženské knihy a učení – jsou to prosté, mocné principy, jež nás učí, kterak v tomhle neklidném světě nalézt vnitřní mír. Těm, kdož se budou těmito zákony řídit, se bude dařit a najdou naplnění. Ti, kdož je budou ignorovat nebo jim vzdorovat, mohou počítat s následky, které je na jejich cestě k procitnutí popoženou vpřed, aby jednoho dne mohli ve světle vyššího pochopení dojít klidu.

Jestliže je gravitace lepidlem, které drží svět pohromadě, pak rovnováha je klíčem odemykajícím jeho tajemství. Rovnováha se vztahuje na naše tělo, mysl a city, na všechny roviny naší existence. Je nám připomínkou toho, že ať uděláme cokoliv, můžeme to přehnat, anebo to udělat dostatečně, a pokud se kyvadlo našeho života či zvyků vychýlí příliš daleko do jedné strany, nevyhnutelně se vzápětí musí zhoupnout na stranu protější.

Na chvilku zkus zauvažovat o tom, jakou důležitost má v přirozeném řádu lidského života právě rovnováha. Jsme stvoření, která se vyznačují umírněností; nedovedeme plavat jako ryby, běhat hbitě jako gepardi ani toho neuzvedneme tolik, co gorily. Máme však veškeré tyto vlastnosti v umírněné míře, v rovnováze.

Každé lidské tělo prahne po stavu vnitřní rovnováhy, vnitřního míru, a jeli v tomto stavu, prospívá.

Dokážeš teď něco podobného cítit v sobě?

Když jsem to zvažoval, vyvstala mi v mysli další otázka:

„Ale v dnešním světě to chodí tak, že pokud veškerou tu energii věnuji vhlížení do svého nitra a hledání rovnováhy a vyrovnanosti, může to působit jako sebestřednost.“

 Moudrá se usmála a pokynula mi, abych se s ní vydal kolem rybníka. „Spousta lidí si plete sebestřednost se sobectvím,“ řekla. „Jakmile však jednou nalezneš rovnováhu, dospěješ také k vnitřnímu klidu a vnitřní síle, což ti umožní udělat ve světě skutečné změny.“

„Touhy a náklonnost tě táhnou vpřed,“ řekla.

„Strach, vzdor a nechuť k něčemu tě táhnou nazpátek. Extrémy jakéhokoliv druhu, třeba i to, že se tvrdošíjně přidržuješ nějakého aspektu, to tě může vykolejit, vychýlit z toho rovnovážného bodu, který přikládá stejnou váhu všem stránkám každého problému. Rozumíš?“

„Už jsem ti povídala, že když jsi vyveden z rovnováhy, připadá ti to normální. A kvůli tomu se neustále nakláníš na stranu, na kterou jsi zvyklý. Nejrychlejší způsob, jak najít střed, je tudíž přehnat to opačným směrem záměrně to zkusit jinak, než jak to děláš obvykle. Takže když například mluvíš příliš překotně nebo příliš tiše, a lidé ti tím pádem nerozumějí, je zapotřebí, abys zcela záměrně hovořil tak, že ti to bude připadat moc pomalé nebo moc hlasité!“

„Rovnováha má svůj počátek v dýchání,“ řekla.

„Nádech a výdech tvoří základní životní rytmus. Nadechuješ se a s tím vdechem nalézáš

inspiraci, zdroj života; vydechuješ a dostává se ti uvolnění. Nádech a výdech – zrození a smrt s každým pohybem plic.“

Potom pokračovala:

„A teď se pokus vnímat svůj dech. Všimni si jedné věci: jakmile se rytmus tvého dechu vychýlí z rovnováhy, tvoje pocity ho napodobí. Když tedy cítíš vztek, přijmi ho se vším všudy a uklidni svůj dech, vyrovnej ho. Když cítíš smutek, něžně ho vezmi do náručí a uveď do rovnováhy dech. Pociťuješ-li strach, smiř se s ním a nadechni se z plných plic, abys našel rovnováhu.“

„Když vydechuješ, dáváš, když se nadechuješ, přijímáš. Přijímáš-li víc, než dáváš, vnímáš tuto nerovnováhu coby potřebu udělat na oplátku totéž a uzavřít kruh toho vztahu. Jestliže víc dáváš, než dostáváš, cítíš se vyčerpaný a nakonec už ani nemáš co dát.“

Jsme nejen obtěžkáni, ale i požehnáni velikou zodpovědností svobodné vůle – mocí volit. Naše budoucnost je z větší části předurčena volbou, kterou děláme nyní. Okolnosti nemůžeme vždycky držet pod kontrolou, ale můžeme volit a také volíme, jaká bude naše odpověď na to, co před námi vyvstává. Tím, že znovu nabudeme moci volit, nalézáme odvahu žít v tomto světě plným životem.

Po svých a bezstarostně vydal jsem se na cestu.

Zdravý, svobodný, svět před sebou…

Ta dlouhá hnědá stezka mě povede, kam jen budu chtít.

„Svobodná vůle značí, že si můžeš vybrat: buď se přidržíš zákonů,

 jež promlouvají v hloubi tvé intuice,

 anebo pustíš ze řetězu různé pohnutky, obavy a zvyky,

 ať si dělají, co jim libo.

  Jestliže se ve prospěch okamžitého uspokojení někdy vzepřeš vyšší moudrosti nebo si jí nebudeš všímat, následky téhle volby tě nakonec přivedou zpátky k sepětí se zákony ducha. Jedna volba tě dovede na cestu zalitou sluncem, kdežto jiná k překážkám a zkouškám, které tě posílí a poučí – všechno člověku po svém nějak poslouží.“

 „Nedá se říci, že bych měl pokaždé pocit, že jsem si určitý směr v životě vybral sám. Leckdy mi to připadá spíš jako osud.“

 „Většinu rozhodnutí ti diktuje vlastní podvědomá moudrost. Tvůj „vnitřní vedoucí“ má více informací, nežli tvé vědomí, takže se mnohdy stává, že aniž víš proč, přilákáš do svého života lidi nebo zkušenosti, o které vědomě nestojíš, ale kteří přispějí ke tvému nejvyššímu dobru a poučení.“

 „Ale co třeba ti chudí, zneužívaní a hladoví? Chceš mi snad tvrdit, že si tenhle úděl, to utrpení, sami zvolili?“ Moudrá se zastavila a upřela pohled do houstnoucích lesů nad námi. „Bolest má mnoho tváří; i zámožný člověk ví, co je to trpět. Jediné, co může člověk udělat, je, že si z určitého okruhu okolností, jež má v dané chvíli k dispozici, vybere tu nejlepší variantu – volbu týkající se života, lásky, služby, spojení s ostatními. Ovšem bez ohledu na to, co ti život servíruje, ty a jenom ty musíš volit, jak vnitřně zareaguješ; můžeš se bránit osudu, mít na něj vztek a naříkat si, anebo se k němu dokážeš postavit čelem a sevřeš ho v náručí – a tím vyjdeš vstříc okamžiku.“

„Stejně jako se někteří lidé, kteří zapomněli, že disponují možností volit, cítí být polapeni ve vztahu, jiní zase mají pocit, že je polapil život, okolnosti. A všechno musí být pro ně nesmírně bolestné, dokud v sobě neseberou vůli, kuráž a sebeúctu, aby volili nanovo.“

„Dokud si neuvědomíš, že máš tu moc říci ne, nikdy nedokážeš řici skutečně ano. Svým vztahům. Své práci. Svému životu. Čemukoliv. Nemusíš čekat, abys udělal pozitivní, posilující změny. Nemusíš chodit do školy, nemusíš chodit do zaměstnání, nemusíš jít do války, nemusíš se ženit ani mít děti ani se chovat podle toho, co od tebe očekávají nebo po čem touží jiní.

Nemusíš vůbec nic. Jenom rozpoznat, že každý čin nebo každá nečinnost má své důsledky a že tvá ochota tyhle důsledky přijmout ti dává sílu a svobodu, aby sis zvolil, kdo jsi, kde jsi a co uděláš. V tom okamžiku se život mění z povinnosti v požehnanou možnost. A právě v tom okamžiku se dějí zázraky.“

„Když si uvědomíš, že máš tu moc volit a v kterékoli chvíli změnit směr, jimž se ubíráš, aniž by se tě týkaly nějaké ideály nebo tlaky zvnějšku, bude to, jako by ses po dlouhém ponoření do mořských hlubin vymrštil nad hladinu. Tato moc tě může opojit, jelikož poznáš, že pro tvou současnou situaci existují různé alternativy. Možná začneš mít pocit, že toužíš změnit svůj vztah, kariéru nebo jakoukoli jinou oblast svého života, jež ti připadá obtížná či deprimující.

Je možné, že před tebou vyvstanou nové volby, které budou vhodné a leckdy i dávno potřebné, ale hrdinství volby často spočívá v tom, že převezmeš zodpovědnost za to, kde jsi právě nyní, a zcela záměrně a v plném rozsahu, s větším zaujetím a vášní se na ní budeš podílet.“

„A čím více si budeš vážit zákona volby, tím více se ve tvém životě prosadí jasný záměr, budeš svůj život vytvářet – a místo abys hloubal nad tím, zda jdeš po správné cestě a s tou pravou osobou nebo zda se věnuješ té pravé práci, každičký den si díky volbě prožiješ, a to ve vší plnosti.“

 „Volba, to znamená vzdát se toho, co chcš,ve prospěch něčeho jiného, po čem toužíš víc.“

Je to tvůj život – klidně si jdi, kdykoli se ti zachce.“ Postup přetváří každou cestu v sérii malých krůčků, které děláme jeden po druhém, abychom dosáhli jakéhokoliv cíle. Postup se klene přes propast času, učí člověka trpělivosti, spočívá na pevných základech pečlivé přípravy a ztělesňuje víru v naše rozvíjející se možnosti.

 K nebetyčným výšinám se dostáváme po točitém schodišti.

 Stezka stoupala vzhůru tak prudce, že jsem měl pocit, jako bychom k vrcholu hory stoupali po příkrém schodišti. Ačkoliv jsem byl na túry zvyklý, na tomhle svahu jsem cítil, jak se mi srdce rozbušilo rychleji a začínám lapat po dechu. Nicméně na Moudrou ten výstup zřejmě žádné účinky neměl; promluvila bez námahy:

„Povšiml sis, jakým způsobem tato horská stezka zrcadlí cesty života? Den co den takhle šplháme ke svému cíli.“

„Cesty jsem si nevšiml,“ odpověděl jsem s mocným supěním a zvedl jsem pohled k vrcholu. „Všiml jsem si ovšem, že ten vrchol jako by se nepřiblížil ani o kousek.“

„Když se člověk soustředí pouze na konec cesty, začne mít dojem, že dovršení je věčně v nedohlednu. Právě tohle vede mnohé k tomu, aby ve chvíli, kdy před nimi vyvstanou nějaké překážky anebo cesta začne příkře stoupat, nechali svůj cíl plavat. Sám víš, že počátkem cesty je jediný krok, jenomže musíš udělat i krok druhý a třetí – tolik kroků, kolika je k dosažení místa určení třeba. Zákon postupu,“ pravila Moudrá, „je způsob, jímž nás příroda ujišťuje, že dokážeme dosáhnout téměř každého cíle, ať už je jakkoliv vysoký, pokud si ho rozložíme na malé bezpečné krůčky.“

„Řekla jsi, že když děláme menší kroky, můžeme dosáhnout téměř každého cíle.“

„Víš,“ pronesla s úsměvem, „propast nadvakrát přeskočit nemůžeš. Můžeš zato jinou věc: použít postup skládající se z jednotlivých kroků, aby ses na ten přeskok připravil. A jelikož nyní nemám žádnou propast po ruce…“ Moudrá zvedla kámen, podala mi ho a ukázala na dub, který stál asi dvacet yardů od nás. „Myslíš, že dokážeš trefit ten kmen?“

„Cože? Ze šedesáti stop? Tak o tom tedy vážně pochybuji. I kdybych nejprve zamířil nalevo, potom napravo, je to zkrátka moc daleko.“

„No dobrá“, odvětila a vedla mě rovnou ke stromu, dokud se před námi nevynořil.

„A teď?“

„Teď se do něj pochopitelně trefím.“

„Stává se ti běžně, že bys na cestě, která se prostírá před tebou a tvým cílem, našel červený běhoun?“

„Kdepak. Daleko častěji nacházím bažinu.“

„Ano. Cíle, jež stojí za to, si žádají námahu, ochotu riskovat a také něco obětovat. Musíš vytrvat navzdory strachu a pochybnostem; musíš čerpat z vnitřních zdrojů a přerůst člověka, jímž si až dosud byl. Každý nový úkol slouží jako pobídka; setkáš se s okolnostmi, které tě odrazují, překonáváš nepohodlí, nudu a zklamání – a zjišťuješ, z jakého jsi vlastně těsta.“

„Rozhodnout se, za jakým cílem se vydám, to je pro mě leckdy tvrdý oříšek!“

„Víš, tenhle oříšek nerozlouskneš, když budeš čekat na božské vnuknutí, na absolutní jistotu, na mystickou vizi nebo hlas shůry. Neber proto v potaz žádné ideály a zázraky; nepochybuj o směru, jejž sis zvolil, a snaž se nebýt závislý na názoru ostatních, na tom, co bys podle nich udělat měl, či pro změnu neměl. Jdi přímo za tím, co tě přitahuje nebo vzrušuje nebo inspiruje – za tím, co se nějak dotýká tvého srdce.

Ptej se sám sebe, zda ti dotyčný cíl stojí za tu námahu a za ty oběti, které s sebou nese opravdová oddanost věci.“

 

pokračování příště