Konce a nové začátky

vedou nás cestou pohádky,

která se nám trochu zamotala,

Pravda se nám někam zatoulala,

Lež se tváří, že je Pravdou,

a někteří se tak zběsile ženou,

že neodhalí tuto záměnu,

tak se za chvíli ocitnou ve slepém ramenu,

které opravdu dál už nevede,

i když některá snaha fakt mnohé dokáže,

jenže se přitom dojde k vysílení

a na nový pokus už síla není,

nastane tudíž zastavení

tam, někde v koutě, ve tmě…

A proč ne?

Když se někdo vpřed tak usilovně žene,

má pak spoustu času na odpočinek,

který si nedovolil na své cestě,

protože se tolik snažil přece.

Pokud však jiný jde svou cestou v klidu,

najde v sobě tu ztracenou Pravdu

a najednou vidí kolem sebe spoustu cest,

je zcela jedno, kterou se nechá vést,

protože všechny to jsou cesty Srdce,

stačí se teď zastavit a pak našlapovat lehce,

stále sami sobě naslouchat

a ten šum a názory okolo vynechat.

Ten, kdo je nyní hluchý a slepý k názorům zvenku,

dělá pro sebe to nejvhodnější,

nic neřeší,

užívá si život naplno a je ve spojení s Duší,

která je vždy o krok vpřed a tuší,

kudy vede ta nejkrásnější cesta,

i kdyby pohasla všechna světla

a úplná tma nastala,

Duše, Srdce a Pravda nám přeci zůstala.

V tu chvíli si tvoříme všechno nové,

a je na nás, zda chceme žít životy zdravé,

prosté mnohých zbytečnosti,

odloučeni od náročnosti,

užíváme si tak běžného dění,

je čas i na snění,

které dodá i to, co to ještě není,

anebo ne,

protože všechno další je zcela zbytečné.