Z knihy Dana Millmana – Zákony ducha

 „Volba, to znamená vzdát se toho, co chcš,ve prospěch něčeho jiného, po čem toužíš víc.“

Je to tvůj život – klidně si jdi, kdykoli se ti zachce.“ Postup přetváří každou cestu v sérii malých krůčků, které děláme jeden po druhém, abychom dosáhli jakéhokoliv cíle. Postup se klene přes propast času, učí člověka trpělivosti, spočívá na pevných základech pečlivé přípravy a ztělesňuje víru v naše rozvíjející se možnosti.

 K nebetyčným výšinám se dostáváme po točitém schodišti.

 Stezka stoupala vzhůru tak prudce, že jsem měl pocit, jako bychom k vrcholu hory stoupali po příkrém schodišti. Ačkoliv jsem byl na túry zvyklý, na tomhle svahu jsem cítil, jak se mi srdce rozbušilo rychleji a začínám lapat po dechu. Nicméně na Moudrou ten výstup zřejmě žádné účinky neměl; promluvila bez námahy:

„Povšiml sis, jakým způsobem tato horská stezka zrcadlí cesty života? Den co den takhle šplháme ke svému cíli.“

„Cesty jsem si nevšiml,“ odpověděl jsem s mocným supěním a zvedl jsem pohled k vrcholu. „Všiml jsem si ovšem, že ten vrchol jako by se nepřiblížil ani o kousek.“

„Když se člověk soustředí pouze na konec cesty, začne mít dojem, že dovršení je věčně v nedohlednu. Právě tohle vede mnohé k tomu, aby ve chvíli, kdy před nimi vyvstanou nějaké překážky anebo cesta začne příkře stoupat, nechali svůj cíl plavat. Sám víš, že počátkem cesty je jediný krok, jenomže musíš udělat i krok druhý a třetí – tolik kroků, kolika je k dosažení místa určení třeba. Zákon postupu,“ pravila Moudrá, „je způsob, jímž nás příroda ujišťuje, že dokážeme dosáhnout téměř každého cíle, ať už je jakkoliv vysoký, pokud si ho rozložíme na malé bezpečné krůčky.“

„Řekla jsi, že když děláme menší kroky, můžeme dosáhnout téměř každého cíle.“

„Víš,“ pronesla s úsměvem, „propast nadvakrát přeskočit nemůžeš. Můžeš zato jinou věc: použít postup skládající se z jednotlivých kroků, aby ses na ten přeskok připravil. A jelikož nyní nemám žádnou propast po ruce…“ Moudrá zvedla kámen, podala mi ho a ukázala na dub, který stál asi dvacet yardů od nás. „Myslíš, že dokážeš trefit ten kmen?“

„Cože? Ze šedesáti stop? Tak o tom tedy vážně pochybuji. I kdybych nejprve zamířil nalevo, potom napravo, je to zkrátka moc daleko.“

„No dobrá“, odvětila a vedla mě rovnou ke stromu, dokud se před námi nevynořil.

„A teď?“

„Teď se do něj pochopitelně trefím.“

„Stává se ti běžně, že bys na cestě, která se prostírá před tebou a tvým cílem, našel červený běhoun?“

„Kdepak. Daleko častěji nacházím bažinu.“

„Ano. Cíle, jež stojí za to, si žádají námahu, ochotu riskovat a také něco obětovat. Musíš vytrvat navzdory strachu a pochybnostem; musíš čerpat z vnitřních zdrojů a přerůst člověka, jímž si až dosud byl. Každý nový úkol slouží jako pobídka; setkáš se s okolnostmi, které tě odrazují, překonáváš nepohodlí, nudu a zklamání – a zjišťuješ, z jakého jsi vlastně těsta.“

„Rozhodnout se, za jakým cílem se vydám, to je pro mě leckdy tvrdý oříšek!“

„Víš, tenhle oříšek nerozlouskneš, když budeš čekat na božské vnuknutí, na absolutní jistotu, na mystickou vizi nebo hlas shůry. Neber proto v potaz žádné ideály a zázraky; nepochybuj o směru, jejž sis zvolil, a snaž se nebýt závislý na názoru ostatních, na tom, co bys podle nich udělat měl, či pro změnu neměl. Jdi přímo za tím, co tě přitahuje nebo vzrušuje nebo inspiruje – za tím, co se nějak dotýká tvého srdce.

Ptej se sám sebe, zda ti dotyčný cíl stojí za tu námahu a za ty oběti, které s sebou nese opravdová oddanost věci.“

pokračování příště